Nedávno jsem na blogu publikoval článek o problematice přetoků elektřiny z německých přímořských větrných elektráren přes polskou a českou přenosovou síť. S jistou blogovou nadsázkou jsem se zmiňoval o tom, že Česká republika a Polsko občas představují v oblasti elektrických sítí „spolkové země“, přes které se stále častěji valí neočekávané přívaly elektřiny z německých obnovitelných zdrojů k německým spotřebitelům.

Opět s jistou nadsázkou lze konstatovat, že v případě úspěšného přenosu větrné elektřiny až na české a polské hranice jsou němečtí síťoví operátoři „z nejhoršího venku“, protože dále už jim pomáhají Poláci a Češi. Nabízí se logická otázka, zda Němci činí či nečiní dost pro to, aby si svoje problémy s výrobou elektřiny v OZE vyřešili sami. Pokusím se čtenářům prezentovat některé informace.

Politická vůle formulovaná prostřednictvím zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie je velmi silný argument, ovšem fyzikální a technickou realitu nelze měnit hlasováním v parlamentu. V oblasti výroby elektřiny to znamená, že konkrétní síťový operátor může připustit pouze natolik vysoký podíl preferované výroby elektřiny v OZE, kolik mu reálně a aktuálně dovoluje stávající technologická infrastruktura. Jednoduše řečeno, musí si „poskládat“ síť tak, aby např. nedošlo k přetížení přenosových linek nebo transformátorů. V případě nezvládnutelně vysokých náhlých nárůstů výroby elektřiny v OZE má operátor k dispozici v podstatě jediný prostředek, jak zabránit vzniku sekvence přechodových dějů, na jejímž konci může být v nejnepříznivějším případě rozsáhlý blackout. Tím prostředkem je omezení výroby popř. odpojení OZE, které lokálně přetěžují např. zmiňované přenosové linky či transformátory.

Německý zákon na podporu OZE je formulován tak, že redukce preferované výroby resp. vypínání OZE je sice krajní řešení, nicméně ani nejzapálenější propagátoři OZE si nemohli dovolit riskovat technický kolaps, takže vypínat momentálně zdivočelé OZE za určitých podmínek lze.

Abych nemlátil prázdnou slámu, odkazuji tímto čtenáře na stránky EON Netz se statistikou „řízení energetických zdrojů“ za rok 2011. Pouze tento operátor provedl za rok 2011 celkem 332 vypnutí OZE v rozsahu cca 600 položek. Již zběžné nahlédnutí do tabulky čtenáře přesvědčí, že redukce výroby z OZE byla v některých dnech značná a dlouhodobá. Podle údajů v německém tisku jsou některé větrné parky vypínány v rozsahu až čtvrtiny roční doby možného provozu. Varující je rovněž každoroční nárůst počtu těchto zásahů - čtenáři si mohou na odkazované stránce prohlédnout statistiky EON Netz od roku 2004. Mimo jiné i v této souvislosti mají osoby postižené elektrotechnickým vzděláním dost velký problém akceptovat politické proklamace o plánech výstavby dalších desítek tisíc MW instalovaného výkonu OZE v severním Německu, když už nyní nemohou být všechny využívány dle stávajících výrobních možností a jsou čím dál tím větší potíže, jak je do sítě připojit a umožnit jim smysluplnou činnost.

Je logické, že s takto redukovanou výrobou z důvodu stávajících síťových technologických omezení by někteří provozovatelé OZE prodělali kalhoty, a to dokonce i se zákonem garantovou výkupní cenou a povinným odkupem elektřiny, takže do zákona prolobovali finanční kompenzaci od síťových operátorů za ušlý zisk, ačkoliv vypínání zdrojů primárně iniciují oni sami svoji nepredikovatelnou výrobou rezultující v přetěžování infrastruktury. Je vidět, že technici se mají od politiků a určité části ekonomů ještě hodně co učit.

Nedávno jsem prezentoval údaje z 50 Hz Transmission o jedné třetině silně zatěžovaných linek a celkově 5000 hodinách provozu s mezním zatížením ročně. Podle zde prezentovaných údajů EON Netz musel v roce 2011 cca 600x odpojit určité OZE, protože jinak by už došlo k aktivaci elektrických ochran. Celkový počet vynucených vypínání OZE ze strany síťových operátorů v roce 2011 v Německu měl přesáhnout počet jeden tisíc. Dovoluji si tvrdit, že výše popsaná nouzová opatření budeme vídat v německé elektroenergetice stále častěji. Proč? Protože povolování a výstavba nových linek ZVN/VVN trvá 8-14 let, zatímco u velkých větrných parků pouze 2-4 roky, přičemž už nyní chybějí řádově tisíce kilometrů nových vedení. Podle mého osobního názoru by bylo jedinou cestou schválení opravdu „revolučně tvrdého“ zákona o vyvlastňování pozemků soukromých osob a obcí za účelem výstavby nových vedení, radikální zkrácení všech povolovacích a schvalovacích procedur, včetně procedury posuzování vlivu na životní prostředí (EIA). Jsem opravdu převelice zvědav, zda zelení propagátoři OZE budou ochotni něco takového navrhnout a schválit.

Za stávající situace můžeme konstatovat, že nůžky mezi prudce rostoucí výrobou v OZE v Německu a velmi pomalu vzrůstajícími přenosovými kapacitami v regionu střední Evropy se stále rozevírají, což není dobrá zpráva nejenom pro Němce, ale ani pro nás a naše sousedy.

(Psáno pro blog.iDNES)

Petr Nejedlý