Čtyři klimatičtí mušketýři

Čtyři přední klimatologové zveřejnili otevřený dopis světovým politikům s výzvou k podpoře jaderné energetiky jako prostředku v boji proti změnám klimatu.

Před čtyřmi lety v prosinci roku 2009 jsem při příležitosti konání klimatické konference v Kodani vyjádřil na blogu názor, že představitelé environmentálního hnutí budou muset řešit pro ně obtížné dilema. Rozhodnout se, zda se více bojí globální změny klimatu nebo jaderných elektráren. 

Čtyři světově známí klimatologové, jmenovitě Ken Caldeira (Department of Global Ecology, Carnegie Institution), Kerry Emanuel (Massachusetts Institute of Technology), James Hansen (Columbia University Earth Institute) a Tom Wigley (University of Adelaide, National Center for Atmospheric Research) si už výše uvedené osobní dilema vyřešili a formou otevřeného dopisu adresovaného předním světovým politikům veřejně prezentovali svoje stanovisko k řešení problematiky zvyšování množství globálních emisí skleníkových plynů. Podle jejich názoru „globální poptávka po energii rychle roste a musí dále růst, aby zabezpečila potřeby rozvíjejících se ekonomik“ a „možnost stabilizovat klima bez jaderné energie je pouze teoretická a reálně neexistuje jiný způsob než podstatné navýšení podílu jaderné energetiky“. 

Pro úplnost je vhodné dodat, že odkazovaný otevřený dopis v podstatě opakuje stanovisko šéfa IPCC Rajendri Pachauriho z fóra o klimatických změnách v Manile v červnu 2009. Tehdy se vyjádřil o jaderné energii jako o řešení problému klimatické změny, ovšem pouze pro některé státy, protože vyžaduje dostatečně vyspělou infrastrukturu, inženýrské schopnosti a velmi přísné dodržování bezpečnostních standardů, což však nemohou všechny státy garantovat. V březnu 2011 došlo po extrémně silném zemětřesení a ničivé tsunami s téměř dvaceti tisíci obětí k sérii havárií v japonské jaderné elektrárně Fukušima, s dlouhodobými radiačními následky na okolí elektrárny a značnými finančními dopady na provozovatele elektrárny i japonský stát. Po Fukušimě byla v environmentálních kruzích jakákoliv diskuze o snižování emisí skleníkových plynů zvýšením podílu jaderných elektráren v energetickém mixu naprosto nemožná, protože na pozadí reálné a skutečně závažné jaderné havárie s konkrétními příčinami v rámci konkrétní lokality a konkrétní technologie vypukla globální mediální protijaderná hysterie, charakterizovaná množstvím dezinformací, ať už k problematice zdravotních následků pro místní obyvatelstvo či všeobecně k bezpečnostním, technickým a ekonomickým aspektům stávající i budoucí jaderné energetiky. 

Avšak nyní se pomalu uzavírá rok 2013 a problémy globální energetiky se z hlediska emisí skleníkových plynů ani o píď nepřiblížily k řešení požadovanému ochránci klimatu. Biliony dolarů investované do obnovitelných zdrojů energie (OZE) ve vyspělých průmyslových zemích nepřinesly smysluplný efekt z hlediska globální produkce emisí skleníkových plynů. 

Nabízí se otázka, jaká fakta asi přiměla zmiňované klimatology k takto veřejně prezentovanému stanovisku na podporu jaderné energetiky. Forma víkendového blogu mi dovoluje prezentovat čistě osobní spekulaci. Podle mého názoru významný impuls k zveřejnění dopisu přinesly závěry nedávno skončeného Světového energetického kongresu v jihokorejském Tegu, na kterém byly prezentovány velmi podrobně rozpracované scénáře budoucího rozvoje globální energetiky, včetně dopadu na produkci emisí CO2 (stručné shrnutí včetně odkazu na originální dokumenty zde). 

Požadovaný obrat k nízkoemisní globální energetice byl Světovým energetickým kongresem nastíněn scénářem „Symfonie“, který předpokládá trend snižování ročních emisí CO2 z výroby energie již od roku 2020, přičemž v závěrečném roce prognózovaného období (2050) by měly dosahovat 19 miliard tun, což je téměř o 40% méně než v roce 2010. Autoři z Paul Scherrer Institute ve scénáři vycházeli z předpokladu zvýšení spotřeby primární energie o 27%, elektřiny o 123% a snížení energetické náročnost na jednotku HDP o 53%. 

Scénář Symfonie v analyzovaném období 2010-2050 předpokládá gigantický rozvoj OZE s celkovým navýšením výroby cca 5,4x, přičemž OZE se v souhrnu stanou dominantním zdrojem pro výrobu elektřiny s celkovým podílem 48%. Konkrétně to znamená navýšení výroby všech typů zdrojů: vodních (cca 2x), biomasy (cca 8x), větrných (cca 11x), solárních (cca 228x). Zastoupení fosilních zdrojů na výrobě elektřiny poklesne v r. 2050 na 37%. 

Ovšem i za těchto skutečně velmi optimistických předpokladů z hlediska dynamiky rozvoje OZE, snížení energetické náročnosti a poklesu výroby elektřiny z fosilních zdrojů se autoři scénáře Symfonie dopočítali požadovaného snížení emisí CO2 v r. 2050 při zastoupení jaderné energie na výrobě elektřiny v rozsahu 15%, což znamená zvýšení roční výroby na cca 2,5-násobek (6950 TWh) oproti referenčnímu roku 2010 (2763 TWh). S využitím zprávy World Nuclear Association o emisích skleníkových plynů pro jednotlivé typy energetických zdrojů lze úsporu emisí při výrobě elektřiny v jaderných elektrárnách oproti výrobě z hnědého uhlí odhadnout na 1 miliardu tun na každých 1000 TWh. Pokud bychom nyní hypoteticky předpokládali vytěsnění roční výroby v r. 2050 z jádra (6950 TWh) výrobou z hnědého uhlí, představovalo by to navýšení celkových ročních emisí o cca 7 miliard tun, což je ovšem více než třetina z požadované cílové hodnoty 19 miliard tun. Jinými slovy zastoupení jaderných elektráren v energetickém mixu může mít výrazný dopad na celkové emise z výroby energie, a to zvláště v případě maximálního využití dostupného potenciálu pro instalaci OZE, když v energetice zůstane ve hře pouze volba mezi jadernými a fosilními zdroji. 

Ovšem zelené jsou optimistické scénáře a šedivá je uhlíková realita. V první řadě je vhodné zdůraznit, že energetika není jediným velkoproducentem emisí skleníkových plynů. Významnou úlohu rovněž hrají průmysl a zemědělství, pro které existují samostatné scénáře budoucího vývoje emisí. Pokud zůstaneme striktně u tématu článku, tj. energetiky a „klimaticky žádoucího scénáře“ Symfonie prezentovaného na Světovém energetickém kongresu v Tegu, tak navýšení výroby v jaderných elektrárnách na 2,5-násobek představuje odpovídající navýšení instalovaného výkonu z 373 GWe v r. 2010 na 884 GWe v r. 2050. Toto však reálně technicky reprezentuje více než 400 nových jaderných bloků a navíc náhradu bloků starších, kterým v mezidobí skončí projektová životnost. To jsou natolik ambiciózní požadavky, že je, dle mého osobního názoru, není schopen jaderný průmysl naplnit. Na druhou stranu je zřejmé, že jaderné zdroje jako velcí producenti elektřiny mohou opravdu významně přispět k řešení problematiky regulace emisí skleníkových plynů při výrobě energie, samozřejmě zvláště v průmyslových zemích disponujících odpovídajícím know-how a infrastrukturou. 

Signatáři otevřeného dopisu nekonkretizovali svoji představu o výrazném navýšení podílu jaderné energetiky v budoucím globálním energetickém mixu. Jejich cílem bylo otevřít kvalifikovanou diskuzi k tomuto tématu. Řečeno jejich slovy: „Žádáme pouze, aby rozhodnutí o energetice byly založeny na faktech a nikoliv na emocích a předsudcích, které nelze uplatňovat na jadernou technologii 21. století“. 

(Psáno pro blog.iDNES) 

Petr Nejedlý